Nasměroval jsem světlo lampy na holé zdi a plochý strop a znovu jsem si s obdivem všiml přesného spojování obrovských leštěných žulových balvanů v jejich styčných místech. Pak jsem začal pomalu obcházet stěny a pečlivě jsem prohlížel každý jednotlivý kámen. Růžově zbarvené skály dalekého Asuánu byly rozpolceny, aby vytvořily tyto bloky. Tu a tam hledači pokladů rozdrásali stěny stejně jako podlahu ve svém marném hledání. Na východní straně podlahy část kamenných dlaždic zmizela a na jejich místě byla udupaná země, zatímco na severozápadní straně zůstala hluboká čtyřhranná jáma nevyplněna. Dlouhý drsný balvan, který kdysi tvořil část podlahy a tuto jámu zakrýval, stál opřen na jedné straně o zeď. Zanechali ho tam asi kdysi staří Arabové. Souběžně s ním a vzdálen od něj jenom několik palců byl sarkofág v podobě rakve s plochými boky. Tento osamělý předmět bez víka je tím jediným, co lze v tomto holém prostoru spatřit. Byl umístěn od severu k jihu.
 
Vylomený balvan z podlahy se hodil jako sedadlo a tak jsem na něj usedl se zkříženýma nohama a zůstal tak po celou zbývající noc.
 
Vpravo jsem položil svůj klobouk, kabát a střevíce; vlevo dosud svítící baterku, termosku s horkým čajem, dvě láhve s ledovou vodou, zápisník a své plnící pero. Ještě poslední pohled kolem komory, konečný pohled na mramorový sarkofág, který byl vedle mne a pak jsem zhasl světlo.
 
Baterka, připravená k rozsvícení, ležela vedle mne.
 
Toto náhlé ponoření do naprosté tmy vyvolalo ve mně zvědavou otázku, co asi noc přinese. To jediné, co se dalo v této situaci dělat, bylo čekat ... a čekat ... a čekat!
 
Minuty se pomalu vlekly a já zvolna začal „vyciťovat”, že Královská komora má svou vlastní mocnou atmosféru, kterou mohu označit jen slovem „psychickou”. Úmyslně jsem zaujal neutrální postoj, vnímavý v mysli a pasivní v citech, abych mohl dokonale zaznamenat jakoukoli nadhmotnou událost, která by se zde mohla odehrát. Nechtěl jsem, aby nějaký osobní předsudek nebo předpojatý názor mi zabránily přijmout cokoli, co by ke mně mohlo přijít z pramene, který je nepřístupný pěti fyzickým smyslům člověka. Pozvolna jsem zmenšoval tok myšlenek, až konečně mysl vstoupila do poloprázdného stavu.
 
A ticho, které pak sestoupilo do mého mozku, způsobilo, že jsem si jasně uvědomoval ticho, které sestoupilo do mého života. Svět se svým hlukem a ruchem byl nyní naprosto vzdálený, jako by vůbec neexistoval. Z temnoty ke mně nepřicházel žádný zvuk, žádný šepot. Ticho je skutečným vládcem království Pyramidy, a je to ticho, jehož počátek spadá do předhistorického dávnověku, ticho, které nemůže narušit žádný hovor sem přicházejících turistů, neboť každé noci se sem znovu vrací v dokonalosti, která vzbuzuje posvátnou hrůzu.
 
Začal jsem si uvědomovat mocnou atmosféru této místnosti. Je to naprosto normální a všední zkušenost pro vnímavé lidi, že vyciťují atmosféru starých domů. Má vlastní zkušenost začala s něčím podobným. Plynutí času to prohlubovalo, zvyšovalo pocit nezměrné věkovitosti, která mne obklopovala a vyvolávalo ve mně pocit, že dvacáté století mi mizí pod nohama. A já, veden svým vlastním rozhodnutím, jsem neodporoval tomuto pocitu a dovolil jsem, aby vzrůstal.
 
Zvláštní pocit, že nejsem sám, se mi počal s jistou zákeřností vnucovat. Pod pláštěm naprosté tmy jsem cítil, že něco živoucího a pohyblivého zde vstupuje do existence. Byl to pocit nejasný, ale skutečný. A bylo to právě toto, co spojeno se vzrůstajícím pocitem vracející se minulosti vytvářelo mé vnímání něčeho „psychického”.
 
A přece nic určitého, nic jasně vyjádřeného se nevynořovalo z nejasného a všeobecného pocitu, jakéhosi příšerného života, který pulzoval touto temnotou. Hodiny ubíhaly a proti mému očekávání přinášela postupující noc vzrůstající chlad. Účinek třídenního postu, jemuž jsem se podrobil, abych zvýšil svou citlivost, se nyní projevil vzrůstajícím pocitem chladu. Studený vzduch se plížil do Královské komory úzkými větracími šachtami a pak do mne vnikal mým lehkým oděvem. Mé prochladlé tělo se počalo chvět pod tenkou košilí. Vstal jsem a oblékl jsem si kabát, který jsem pro veliké vedro svlékl jen před několika hodinami. Tak tomu je na Východě – tropické vedro ve dne a velký pokles teploty v noci.
 
Do dnešních dnů nikdo neobjevil ústí těchto větracích kanálů na zevní straně Pyramidy, ačkoli je známo přibližné místo jejich vyústění. Někteří egyptologové dokonce pochybují, že tyto průchody byly vůbec kdy vedeny navenek, ale naprosté ochlazení vzduchu podle mé zkušenosti tuto věc dokonale potvrzuje.
 
Posadil jsem se podruhé na kamenné sedadlo a znovu se odevzdal onomu tísnivému, smrti podobnému tichu a vše pronikající temnotě komory. S vnímavou duší jsem čekal a byl jsem zvědav. Bez jakéhokoli důvodu jsem si mimoděk vzpomněl, že někde na východě běží Suezský průplav svým přímým korytem přes písky a bažiny, a že mohutný Nil je skutečnou páteří této země.
 
Podivné hrobové ticho tohoto prostoru, prázdná kamenná rakev vedle mne, to nebyly věci, které by uklidňovaly mé nervy, zatímco přestávku v mém nočním bdění přerušilo ještě něco jiného, neboť jsem teď velmi rychle zpozoroval, že neviditelný život okolo mne se stává naprostou jistotou. Bylo zde skutečně něco pohyblivého a živého v mé blízkosti, ačkoliv až dosud jsem neviděl naprosto nic. S tímto objevem jsem si náhle uvědomil svou osamělost. Zde jsem seděl sám v ponuré místnosti, která je situována více než dvě stě stop nad zemí, vysoko na celým milionem lidí v Káhiře, jsa obklopen naprostou tmou, zavřen a uvězněn v podivné stavbě na okraji pouště, která se táhne do vzdálenosti mnoha set mil, zatímco před touto stavbou – která sama je nepochybně nejstarší na světě – leží zasmušile pohřebiště, poseté hrobkami, jež kdysi bylo částí starobylého hlavního města.
 
Velký prostor Královské komory stal se pro mne – který jsem hluboce bádal v oblasti psychiky, v tajemstvích okultismu, v čarodějství a kouzelnictví Orientu – oživen neviditelnými bytostmi, duchy, kteří střeží tuto věkovitě starou stavbu. Člověk každým okamžikem očekával, že se ozve nějaký děsivý hlas, zvedající se z všeobjímajícího ticha.
 
Byl jsem nyní vděčen starým stavitelům za ony úzké větrací šachty, které dodávaly stálé, třebaže malé množství chladného vzduchu do tohoto stářím omšelého prostoru. Tento vzduch musel putovat skoro tři sta stop skrze Pyramidu, než sem vstoupil; ale na tom mně nezáleželo, byl stejně vítaný. Jsem člověkem zvyklým na samotu – skutečně jsem rád, když jí mohu užívat, – ale přece zde v této osamělé komoře bylo něco příšerného a děsivého.
 
Vše obklopující temnota se tiskla na mou hlavu jako železné závaží. Začal mne pronikat stín nechtěné hrůzy. Ihned jsem jej zapudil. Sedět v srdci tohoto pomníku pouště nevyžadovalo žádnou tělesnou odvahu, ale vyžadovalo jistou morální sílu. Nebylo pravděpodobné, že nějací hadi by vylezli z děr nebo rozsedlin a také žádní poutníci, protivící se zákonu nemohli vyšplhat po stupňovitých bocích Pyramidy a uprostřed noci do ní vstoupit. Skutečně, jediné známky zvířecího života jsem viděl v podobě vyplašené myši, se kterou jsem se setkal brzy zvečera ve vodorovné chodbě a která pobíhala sem a tam mezi žulovými zdmi bez puklin v šílené námaze uniknout z dosahu paprsku elektrické svítilny. A dále to byly dvě neuvěřitelně staré, žlutavě zelené ještěrky, které jsem objevil, jak se držely na stropě úzkého žlábku, který se táhne do nitra z výklenku v Královnině komoře; a konečně to byli netopýři v podzemním sklepení. Je také pravda, že několik cvrčků cvrkalo dosti hlasitě při mém vstupu do Velké galerie, ale ti brzo přestali. To vše teď pominulo, a nepřerušované ticho drželo celou Pyramidu ve svém zajetí. Nebylo zde nic hmotné povahy, co by mohlo člověku ublížit a přesto – nejasný neklid, pocit, že mne pozorují neviditelné oči, se vrátil podruhé. Toto místo mělo jakousi snu podobnou tajemnost, strašidelnou neskutečnost...

*

Existují vibrace síly, zvuku a světla, které leží mimo normální dosah našeho vnímání. Veselé písně a vážná řeč letí rychlostí blesku přes celý svět k čekajícím posluchačům rádia, ale ti by je nikdy nemohli vnímat, kdyby jejich přijímače nebyly správně naladěny. Ze stavu pouhého přijímacího čekání jsem se uvedl do stavu soustředěné mysli, která celou svou pozornost soustředila na úsilí proniknout černé ticho, které mne obklopovalo. Jestliže výsledkem bylo, že má schopnost vnímání byla na čas silným vnitřním soustředěním zvýšena do neobyčejného stupně, kdo by mohl popřít, že jsem začal vnímat přítomnost neviditelných sil?
 
Vím jenom to, že když jsem se „naladil” metodou vnitřního soustředění, které jsem se naučil dávno před touto druhou návštěvou Egypta, zpozoroval jsem, že do komory vnikly nepřátelské síly. Bylo tu něco, co jsem vycítil jako zlo a nebezpečí. Nevylíčitelná hrůza vstoupila do mého srdce a vracela se znovu brzy potom, když jsem ji zapudil. Stále jsem sledoval svou metodu intenzívní jednobodové, do nitra obrácené koncentrace a zpozoroval jsem, že vyciťování následovalo svůj obvyklý běh a měnilo se ve vidění. Stíny se počaly kmitat sem a tam v místnosti beze stínů. Postupně tyto stíny přijímaly určitější tvary a zlovolné obličeje se náhle objevovaly zcela blízko mé tváře. Zlověstné obrazy se jasně objevovaly před mým duševním zrakem. Potom se přiblížil jakýsi temný zjev, díval se na mne upřeným, zlovolným pohledem a zvedl ruce v hrozivém posunku, jako by mně chtěl nahnat hrůzu. Věky staří duchové se zdáli vylézat ze sousedního pohřebiště, tak starého, že samotné mumie v něm se rozpadávaly ve svých kamenných sarkofágách. Stíny, které k nim byly připoutány, u nich setrvávaly, vystupovaly nevítaně do místa mého bdění. Veškeré pověsti o zlých duchách, kteří straší v místech okolo Pyramid, se vracely do mé mysli s nepříjemnými podrobnostmi, jak mi je vyprávěli Arabové z nedaleké vesnice. Když jsem jednomu svému arabskému příteli řekl o svém úmyslu strávit noc v této staré stavbě, snažil se mne odradit.

„Každá stopa půdy je naplněna strašidly,” tak znělo jeho varování. „V onom území je celá armáda duchů a džinů.”

A nyní jsem sám mohl vidět, že jeho výstraha nebyla planá. Strašidelné postavy vylézaly do temné místnosti a byly všude kolem místa, kde jsem seděl. Nepopsatelný pocit úzkosti, který se mne dříve zmocňoval, byl teď plně a dokonale ospravedlněn. Kdesi uprostřed tiché věci, která je mým tělem, jsem věděl, že mé srdce bije jako kladivo pod tímto napětím. Hrůza před nadpřirozeným, která číhá na dně každého lidského srdce, se mne nanovo dotkla.

Strach, hrůza a děs mně střídavě a vytrvale ukazovaly své tváře. Mé ruce se bezděčně pevně sevřely jako svěráky. Ale byl jsem rozhodnut pokračovat a ačkoliv ony fantómy, které se pohybovaly v místnosti, probouzely ve mně pocit zděšení, skončilo se to tím, že ve mně vyvolaly rozhodnutí vykřesat ze sebe poslední rezervy odvahy a bojovnosti, kterých jsem byl schopen.
 
Oči jsem měl zavřené, a přesto ony šedé, klouzající a mlhovité tvary se vtíraly do mého vidění. A stále s nimi přicházelo nesmiřitelné nepřátelství, zlé odhodlání odvrátit mne od mého úmyslu.
 
Obklopoval mne kruh nepřátelských bytostí. Bylo by bývalo snadné ukončit to vše buď rozsvícením svítilny, anebo že bych vyskočil a vyrazil z komory a běžel zpět několik set stop ke vchodu, uzavřenému mříží, tam, kde ozbrojená stráž by mně poskytla svou společností útěchu. Byla to zkouška, která člověku ukládala jistý druh muk, která pustošila duši, ale tělo zanechávala nedotčené. A přece jen něco ve mně naznačovalo stejně nesmiřitelně, že musím tuto věc prožít.
 
Konečně přišlo vyvrcholení. Nestvůrní elementární tvorové zlé hrůzy z podsvětí, formy groteskního, šíleného ohavného a ďábelského aspektu, se okolo mne shromáždili a naplnili mne neuvěřitelným odporem. V několika minutách jsem prožil něco, co zůstane navždy zapsáno v pozadí paměti. Tento neuvěřitelný výjev zůstává živě vyfotografován v mé paměti. Nikdy bych nechtěl znovu opakovat takovýto pokus, nikdy bych nechtěl znovu zvolit nitro Velké pyramidy ke svému nočnímu pobytu.

Konec přišel neuvěřitelně rychle. Zlovolní a příšerní útočníci zmizeli v temnotě, odkud se vynořili, zmizeli do stinných říší zemřelých a vzali s sebou zároveň všechny stopy nočních hrůz. Mé zpola otřesené nervy zažily nesmírnou úlevu, asi takovou jakou cítí vojín, když náhle přestane prudké bombardování.
 
Nevím, jak dlouhá doba uplynula, než jsem si uvědomil, že v komoře je přítomna nová bytost, přátelská a dobrotivá, která stála u vchodu a dívala se na mne laskavýma očima. S jejím příchodem se atmosféra dokonale změnila – a změnila se k lepšímu. Přišlo s ní něco čistého a zdravého. Nový element počal působit na mou citlivou, velmi vzrušenou bytost, uklidňující a konejšivou silou. Zjev se přiblížil k mému kamennému sedadlu a já viděl, že je následován postavou druhou. Obě se postavily po mém boku a dívaly se na mne vážným pohledem, plným prorockého významu. Cítil jsem, že se přiblížila významná hodina mého života.
 
Zjevení těchto dvou bytostí v mé vizi bylo něčím nezapomenutelným. Jejich bílá roucha, nohy obuté do sandálů, jejich moudré vzezření, jejich vysoké postavy – to vše se vrací před můj duševní zrak. Kromě toho měly na sobě královské odznaky svého úřadu velekněží starého egyptského kultu. Kolem nich byl lehký přísvit, který tajemným způsobem osvětloval onu část komory. Vypadaly skutečně jako více než lidé, majíce jasnou tvář polobohů; neboť jejich obličeje vyzařovaly klášterní klid.
 
Obě postavy stály nehnutě jako sochy, s rukama zkříženýma na prsou a setrvávaly v naprostém mlčení.
 
Ocitl jsem se v nějakém čtvrtém rozměru, procitl jsem do nějakého období daleké minulosti? Vrátil se můj smysl pro čas do dnů starého Egypta? Ne; to se nemohlo stát, neboť jsem rychle zpozoroval, že ti dva muži mne vidí a že se chystají mne oslovit.

Jejich vysoké postavy se nahnuly dopředu, rty jednoho z duchů se zdály pohybovat, přičemž jeho tvář byla zcela blízko mé, jeho oči svítily duchovním ohněm a jeho hlas zazněl v mém sluchu.

„Proč přicházíš na toto místo, a snažíš se vyvolat tajné moci? Což ti nestačí cesty smrtelníků?” tázal se.*)
 
*) Pozn. autora: Bylo by lépe pro spisovatele i čtenáře, kdyby tento zastaralý styl oslovení byl přeložen do moderní formy, ale já dávám přednost tomu, aby zůstal tak, jak se dostavil, i když se uvádím do nebezpečí nepochopení a výsměchu. Každý je také oprávněn pochybovat o možnosti, že by egyptský duch mohl mluvit anglicky a já bych o tom pochyboval také, kdybych sám neslyšel ona slova. V každém případě, i když tyto vize mají dostatečně platnou závažnost pro mne i pro ty, kteří mi důvěřují, nemohu očekávat a ani neočekávám od jiných, že je tak snadno přijmou. Neboť je neuvěřitelné, že by se takové události děly v tomto prozaickém dvacátém století, a že by takové duchovní bytosti existovaly.
 
Neslyšel jsem tato slova svým tělesným sluchem a je jisté, že žádný zvukový záchvěv neporušil ticho komory. Zdálo se mi však, že slyším ona slova týmž způsobem, jako hluchý člověk, který užívaje elektrického ušního mikrofonu, může slyšet slova zvučící na svém umělém ušním bubínku; rozdíl byl v tom, že jsem je slyšel na vnitřní straně svého bubínku. Hlas, který jsem slyšel, by mohl být ve skutečnosti nazván hlasem mentálním, poněvadž jsem jej slyšel uvnitř své hlavy, to ale by mohlo vzbudit nesprávný dojem, že to byla pouhá myšlenka. Nic podobného by nebylo vzdálenější pravdě. Byl to hlas.
 
A já odpověděl: „Nestačí!”

A on pravil:

„Pospolitost davů ve městech utěšuje chvějící se srdce člověka. Vrať se, připoj se ke svým druhům a brzy zapomeneš na lehké nadšení, které tě sem přivedlo.”

Ale já jsem znovu odvětil: „Ne, to nelze!”
 
Ale on se snažil mne znovu přemluvit. „Cesta Snu tě zavede daleko z oblasti rozumu. Někteří kráčeli onou cestou – a vrátili se šílení. Obrať se teď, dokud je ještě čas a ubírej se stezkou, která je určena nohám smrtelným.” Ale já jsem zavrtěl hlavou a zašeptal: „Musím jít touto cestou. Teď už pro mne neexistuje žádná jiná!”

Potom postava kněze přistoupila ke mně ještě blíže a sklonila se k místu, kde jsem seděl.

Viděl jsem jeho starou tvář narýsovánu obklopující temnotou. Potom mi zašeptal do ucha:

„Ten, kdo získá spojení s námi, ztrácí příbuznost se světem. Dovedeš jít sám?”
 
A já jsem odpověděl: „Nevím.”

Pak zašeptal znovu: „Pojď  tedy se mnou a až uvidíš, odpovíš znovu.”

A pak jsem spatřil jako v dalekém vidění jakési velké město s bludištěm ulic. Obraz se rychle přibližoval, až jsem zpozoroval zcela blízko jakýsi starý dům, který stál poblíž mřížemi obehnaného náměstí. Viděl jsem temné schodiště, které vedlo k malé brance v horním poschodí. Můj duchovitý průvodce se náhle objevil v pokoji, seděl u postele nějakého starce, jehož rozcuchané vlasy a neupravené šedé vousy tvořily vhodný rámec k jeho drsné tváři. Musil již dávno překročit soumrak svého života, neboť jeho kůže popelavé barvy visela volně na jeho kostech. Jeho vyčerpaná hubená tvář probouzela ve mně soucit, ale když jsem se na něj lépe podíval, zamrazilo mne, neboť jsem viděl, jak jeho duch zápasí, aby opustil tělo a v této přízračné bitvě mohl být vítězem jenom jeden.

Můj průvodce se díval soucitnýma očima na postavu na lůžku. Potom zvedl ruku a pravil: „Ještě několik minut, bratře, a pak budeš mít mír. Hle, přivedl jsem jednoho, který hledá tajné síly. Promluv k němu jako poslední svůj odkaz několik slov.”
 
A tak náhle jsem se stal hercem stejně jako svědkem této podivné scény.

S krákoravým těžkým vzdechem, který bylo úděsné slyšet, obrátil umírající svou hlavu a podíval se mi do tváře. A kdybych putoval i do daleké Číny, nezapomenu nikdy na onu hrůzu, kterou jsem viděl v jeho očích.

„Jste mladší než já,” zamumlal. „Ale já jsem přešel celý svět jednou, dvakrát, třikrát. Také já jsem je hledal. – Oh, jak jsem pátral!” Na minutu se odmlčel a zatímco jeho hlava spočívala na polštáři, on pátral v listech paměti. Potom se zvedl na lokty a napřáhl dlouhou hubenou paži. Jeho ruka s kostnatými prsty a s neohebnými klouby vypadala jako ruka kostlivce. Vzal mne za ruku a sevřel mé zápěstí jako svěrákem. Díval se mi do očí a já jsem cítil, že pátrá v mé duši.

„Blázne! Blázne!” skřehotal. „Jediné síly, které jsem nalezl, byly síly těla a ďábla. Žádné jiné neexistují. Oni lžou! Slyšíš mne?” vykřikl téměř, „Oni lžou!”

Tato námaha byla pro něj přílišná. Klesl na polštář – mrtev!

Můj průvodce neudělal žádnou poznámku, ale čekal plnou minutu u lůžka. Pak bylo toto vidění setřeno a já jsem se opět ocitl v Pyramidě.
 
Díval se na mne mlčky a já jsem opětoval jeho pohled se stejným mlčením. Četl mé myšlenky.

Pak přišla ze tmy jeho poslední slova: „Budiž tedy. Volil jsi. Zůstaň při své volbě, neboť nyní není odvolání. Měj se dobře,” a zmizel.

Zůstal jsem o samotě s druhým duchem, který až dosud hrál úlohu mlčícího svědka.

*

Přiblížil se, takže nyní stál před mramorovým sarkofágem. Jeho tvář prozradila, že je tváří muže velmi, velmi starého. Netroufal jsem si odhadnout jeho věk.

„Synu můj, mocní vládcové tajných sil tě vzali do svých rukou. Máš být dnešní noci uveden do Učebny,” klidně vysvětloval. „Polož se na tento kámen! Za starých časů by to bylo tam na lůžku z papyrusových třtin,” a ukázal na sarkofág.

Nezbývalo mi nic jiného, než uposlechnout mého tajemného hosta. Natáhl jsem se tedy na záda.
 
Co se stalo ihned potom, není mi dosud zcela jasné. Bylo to, jako by mi neočekávaně podal dávku nějakého zvláštního, pomalu působícího omamného prostředku, neboť všechny mé svaly se napjaly, načež se do všech mých údů počala vkrádat ochromující strnulost. Celé mé tělo se stalo těžkým a strnulým. Nejprve více a více chladla má chodidla. Tento pocit se vyvinul v jistý druh ledovosti, která se pohybovala v nepozorovatelných stupních do mých nohou, dosáhla kolen a odtud pokračovala na vzestupné cestě. Bylo to jako bych se propadl až po pás do hromady sněhu při nějakém šplhání na horu. Veškeré pocity v dolních končetinách byly otupeny. Pak jsem měl pocit, že přecházím do stavu jakéhosi polospánku a do mé mysli se vloudila tajemná představa blížící se smrti. Ale to mne neznepokojovalo, neboť již dávno předtím jsem se zbavil starého strachu ze smrti a dospěl k filozofickému přijetí její nevyhnutelnosti.
 
Když tento podivný pocit chladu pokračoval, aby se mne zmocnil a když procházel mou chvějící se páteří, aby přemohl celé moje tělo, cítil jsem, jak mé vědomí klesá do nitra k nějakému ústřednímu bodu v mém mozku, zatímco můj dech byl stále slabší a slabší.

Když chlad dosáhl mých prsou a když i zbytek mého těla byl zcela ochrnut, nastalo něco jako ochrnutí srdce, ale přešlo to rychle a já jsem věděl, že konečná krize je nedaleko.

Kdybych mohl pohybovat svými strnulými čelistmi, byl bych se snad zasmál myšlence, která do mne vstoupila. Bylo to toto:
 
„Zítra naleznou uvnitř Velké pyramidy moje mrtvé tělo – a to bude můj konec.”

Byl jsem zcela jist, že všechny tyto pocity měly svůj původ v tom, že můj duch opouštěl fyzický život a vstupoval do oblastí, které jsou za smrtí.

I když jsem velmi dobře věděl, že procházím všemi pocity umírání, veškerý můj odpor nyní zmizel.
 
Konečně mé soustředěné vědomí spočívalo jedině v hlavě a v mém mozku existoval poslední šílený vír. Měl jsem pocit, jako bych byl chycen tropickým cyklónem a zdálo se mi, že stoupám vzhůru nějakým úzkým otvorem. Potom nastal okamžik strachu, že jsem vymrštěn do nekonečného prostoru, skočil jsem do neznáma – a byl jsem Svobodný!
 
Žádné jiné slovo nemůže vyjádřit rozkošný pocit osvobození, který se mne tehdy zmocnil. Proměnil jsem se v mentální bytost, ve tvora myšlenky a citu, ale bez omezování těžkým fyzickým tělem, ve kterém jsem byl uvězněn. Vyšel jsem čistý jako duch ze svého pozemského těla, jako mrtvý, který vstává ze svého hrobu, ale určitě jsem neupadl do žádného bezvědomí. Ve skutečnosti můj pocit existence byl intenzívnější a živější než dříve. A především, s tímto odchodem do vyššího rozměru jsem se cítil svobodný, blaženě a klidně svobodný, v této čtvrté dimenzi, do které jsem pronikl.
 
Nejprve jsem shledal, že ležím na zádech, právě tak vodorovně jako mé tělo, které jsem právě opustil, a že se vznáším nad kamennou deskou podlahy. Pak jsem měl pocit, že mne nějaká neviditelná ruka obrátila kolmo na paty, a trochu mne postrčila vpřed a postavila mne správně na nohy. A konečně jsem měl zvláštní kombinovaný pocit, že stojím a zároveň se vznáším.
 
Díval jsem se dolů na opuštěné tělo z masa a kostí, které nehnutě leželo na kamenném balvanu. Bezvýrazná tvář byla obrácena vzhůru, oči byly přivřené, ale zorničky se dostatečně leskly, což dokazovalo, že víčka nejsou skutečně zavřena. Paže byly zkříženy na prsou – a to určitě nebyla poloha, o které bych si pamatoval, že jsem ji zaujal. Zkřížil snad někdo mé paže, aniž bych tento pohyb zpozoroval? Mé nohy byly nataženy a vzájemně se dotýkaly. Zde ležela moje zdánlivě mrtvá postava, tvar, ze kterého jsem vystoupil.

Povšiml jsem si, že ze mne, z mého nového já, tryská paprsek slabého stříbrného světla směrem ke strnulé bytosti, která ležela na balvanu. To bylo překvapující, ale ještě více překvapující byl můj objev, že tato tajemná psychická pupeční šňůra přispívá k osvětlení onoho rohu Královské komory, kde jsem se vznášel, takže bylo vidět kameny ve zdi v jistém měkkém světle, podobném měsíčním paprskům.
 
Byl jsem teď pouze fantómem, bytostí bez těla, vznášející se prostorem. Poznal jsem konečně, proč oni moudří Egypťané ze starých časů zobrazovali ve svých hieroglyfech lidskou duši symbolem ptáka. Pociťoval jsem také, že se má výška i šířka zvětšily, jako bych měl pár křídel. Cožpak jsem se nevznesl do vzduchu a nesetrval tak, vznášeje se nad svým opuštěným tělem právě tak, jako se vznáší k nebesům pták a krouží kolem jednoho bodu? Cožpak jsem neměl pocit, že jsem obklopen velkou prázdnotou? Ano, tento symbol ptáka je pravdivý.

Ano, vznesl jsem se do prostoru, odpoutav svou duši od jejího smrtelného obalu, rozdělil jsem se na dvě spojené části a opustil svět, který jsem znal tak dlouho. Zakoušel jsem pocit, že jsem zéterizován, pocit nesmírné lehkosti v tomto druhém těle, které jsem nyní obýval. A když jsem se díval dolů na chladný, kamenný blok, na němž leželo mé tělo, tu jediná myšlenka osvítila mou mysl, jediné poznání mne zaplnilo. Vyjádřilo se pro mne v několik stručných, nevyslovených slov.
 
„Toto je stav smrti. Nyní vím, že jsem duší, že mohu existovat odděleně od těla. Vždy budu tomu věřit, neboť jsem si to ověřil.”

Toto poznání mne sevřelo jako železné kleště, zatímco jsem se vznášel lehce nad svým prázdným tělesným obydlím. Ověřil jsem si přežití tělesné smrti, a to, jak jsem se domníval, způsobem nanejvýše uspokojivým – totiž tím, že jsem skutečně zemřel a pak žil dále! Stále jsem se díval na ležící pozůstatek, který jsem zanechal za sebou. Fascinoval mne. Byla tato odložená postava tím, co jsem po tolik let považoval za sebe? Pozoroval jsem teď s dokonalou jasností, že to není nic více než hromada neinteligentní, nevědomé tělesné hmoty. Když jsem se díval na tyto nevidoucí, nereagující oči, ironie celé této situace mne ohromila. Mé pozemské tělo mne skutečně věznilo – mne, mé skutečné „já”, ale nyní jsem byl volný. Pohyboval jsem se sem a tam po této planetě organismem, který jsem si dlouho pletl se svým opravdovým ústředním jástvím.

Pocit přitažlivosti jako by mizel a já jsem se doslova vznášel ve vzduchu s oním podivným pocitem, jako bych byl zpola zavěšen, zpola stál.
 
Náhle se po mém boku objevil starý kněz, vážný a neproniknutelný. S očima obrácenýma vzhůru, s tváří, která byla ještě ušlechtilejší a s uctivým tónem se modlil: „Ó Amone, ó Amone, který jsi na nebesích, obrať svou tvář k mrtvému tělu svého syna a učiň, aby mu bylo dobře ve světě duchů. Je dokonáno.” A pak oslovil mne:

„Nyní jsi zažil velké poučení. Člověk, jehož duše se zrodila z Neumírajícího, nemůže nikdy skutečně zemřít. Vyjádři tuto pravdu slovy, pochopitelnými lidem. Pohleď!”
 
A potom se z prostoru objevila zpola zapomenutá tvář, tvář ženy, jejíhož pohřbu jsem se zúčastnil před více než dvaceti lety. Dále pak známý obličej muže, který mi byl více než přítelem a kterého jsem naposledy viděl před dvanácti lety, jak byl ukládán k odpočinku do rakve. A konečně sladký, usmívající se obraz dítěte, které jsem znal a které zemřelo při nehodě.

Tito tři se na mne klidně dívali a jejich přátelské hlasy zaznívaly opět kolem mne. Měl jsem velmi krátkou rozmluvu s takzvanými mrtvými, kteří se brzy rozplynuli a zmizeli.

„Oni také žijí, právě tak jako žiješ ty a právě tak jako tato Pyramida, která viděla smrt poloviny světa, stále žije,” řekl velekněz.
 
„Věz, můj synu, že v tomto starém chrámě leží dávno zapomenutý zápis prvních ras člověka a Smlouvy, kterou uzavřela se svým Stvořitelem prostřednictvím prvního z Jeho velkých proroků. Věz také, že v dávných dobách sem byli přiváděni vyvolení, aby jim byla tato Smlouva ukázána, aby se mohli vrátit ke svým druhům a udržovat naživu toto velké tajemství. Vezmi s sebou výstrahu, že když lidé opustí svého Stvořitele a když se na své druhy budou dívat s nenávistí, jak to bylo u knížat Atlantidy, v jejichž době byla tato Pyramida vystavěna, budou zničeni váhou své vlastní nepravosti, právě tak jako byli zničeni lidé z Atlantidy.

Nebyl to Stvořitel, který potopil Atlantidu, ale sobectví, krutost, duchovní slepota lidí, kteří žili na oněch odsouzených ostrovech. Stvořitel miluje všechny, avšak životy lidí jsou ovládány neviditelnými zákony, které On nad nimi ustanovil. Vezmi s sebou tedy tuto výstrahu.”

A tu se ve mne probudila velká touha spatřit onu tajemnou Smlouvu a duch musel číst mé myšlenky, neboť rychle řekl:
 
„Vše má svou určenou hodinu. Ještě ne, synu můj, ještě ne!”

Byl jsem zklamán.

Díval se na mne několik vteřin.

„Dosud nikdo z tvého lidu neobdržel svolení spatřit onu věc. Ale protože jsi člověk znalý těchto věcí a protože jsi přišel mezi nás s dobrou vůlí a s pochopením v srdci, dostane se ti jistého uspokojení. Pojď se mnou!”
 
A pak se událo něco zvláštního. Zdálo se mi, že padám do jakési poloviční mdloby, mé vědomí bylo na okamžik setřeno a následující věcí, kterou jsem si uvědomil, bylo, že jsem byl přenesen na jiné místo. Ocitl jsem se v nějaké dlouhé chodbě, která byla měkce osvětlena, ačkoli nebylo vidět žádnou lampu ani okno. Domníval jsem se, že toto světlo pochází od svitu podobného svatozáři okolo mého společníka, jakož i ze záření svítivé éterické šňůry, která se táhla za mnou, ale uvědomoval jsem si, že tyto dva zdroje to nemohou dostatečně vysvětlit. Zdi byly vystavěny z lesknoucích se růžových, terakotových kamenů, spojovaných těmi nejtenčími spáry. Podlaha se skláněla dolů přesně v témže úhlu, jako se sklání vstup do Pyramidy. Zdivo bylo dokonale provedeno. Chodba byla čtverhranná a dosti nízká, ale nikoliv nepohodlně nízká. Nemohl jsem vypátrat zdroj onoho tajemného osvětlení, a přece byl vnitřek tak jasný, jako by tam zářila nějaká lampa.*)

*) Pozn. autora: Dr. Abbate Paša, místopředseda Egyptského institutu, strávil noc v poušti poblíž pyramid společně s panem Williamem Groffem, členem tohoto institutu. V úřední zprávě o svých zážitcích pan Groff praví: „K osmé hodině večer jsem pozoroval jakési světlo, které se zdálo zvolna otáčet kolem třetí pyramidy téměř u jejího vrcholu. Bylo to jako malý plamen. Toto světlo udělalo tři okruhy okolo pyramidy a pak zmizelo. Větší část noci jsem se pozorně díval na tuto pyramidu. K jedenácté hodině jsem pozoroval totéž světlo, ale tentokrát bylo modravé barvy. Vystupovalo zvolna, skoro přímočaře, a když dosáhlo určité výše nad vrcholem pyramidy, zmizelo.” Pan Groff se pak dotazoval mezi beduíny a zjistil, že toto tajemné světlo bylo v minulosti viděno více méně často a že pověst o jeho existenci se táhne celá staletí nazad do minulosti. Arabové si to vykládají tak, že to jsou strážní duchové Pyramidy, avšak Groff se pro to snaží najít nějaký přirozený výklad, ale bez úspěchu.
 
Velekněz mne vyzval, abych ho následoval kousek cesty dolů chodbou. „Neohlížej se,” varoval mne, „a také neobracej hlavu”. Prošli jsme určitou vzdálenost po svahu dolů a já jsem spatřil velikou, chrámu podobnou komoru, otvírající se na druhém konci. Věděl jsem s určitostí, že jsem uvnitř Pyramidy nebo pod ní, ale nikdy předtím jsem neviděl takovou chodbu nebo komoru. Bylo zřejmé, že jsou to místnosti tajné a že až do dnešního dne vzdorovaly odhalení. Nemohl jsem si pomoci, byl jsem nesmírně vzrušen tímto úžasným objevem a zmocnila se mne stejně nesmírná zvědavost, kde a jaký je sem vchod. Nakonec jsem musel obrátit hlavu, abych vrhl rychlý pohled nazad, kde, jak jsem doufal, byly tajné dveře. Do tohoto místa jsem totiž nevstoupil žádným viditelným vchodem, ale viděl jsem, že na jeho zadním konci, který měl být východem, bylo toto místo uzavřeno čtverhrannými bloky zřejmě spojenými maltou nebo cementem. Shledal jsem, že se dívám na prázdnou stěnu; pak jsem byl rychle uchopen jakousi neodolatelnou silou a ve víru odnesen, takže celý výjev mně byl setřen a já jsem se vznesl zase do prostoru. Slyšel jsem slova: „Ještě ne, ještě ne!” opakovaná jako ozvěnou a za několik málo okamžiků jsem viděl své tělo, ležící nehybně na kameni.
 
„Synu můj,” ozval se šepot velekněze, „nesejde na tom, zda jsi odhalil dveře či nikoliv.Jenom nalezni tajnou chodbu ve své mysli, která tě dovede do skryté komory tvé vlastní duše a pak nalezneš něco, co věru stojí za to. Tajemství Velké pyramidy je tajemstvím tvého vlastního já. Tajné komnaty a staré zápisy jsou vesměs obsaženy ve tvé vlastní podstatě. Poučení Pyramidy je, že se člověk musí obrátit do nitra, musí se odvážit vstoupit do neznámého středu své bytosti, aby nalezl svou duši, právě tak jako se musí odvážit do neznámých hlubin tohoto chrámu, aby nalezl jeho nejhlubší tajemství. Buď sbohem!”

Má mysl se točila v jakémsi víru, který se mne zmocnil. Padal jsem bezmocně, jako bych byl sát dolů, stále dolů. Zmocnila se mne těžká strnulost a pak se mi zdálo, že se rozplývám zpět do svého hmotného těla. Napínal jsem svou vůli a snažil se jí pohnout jeho strnulými svaly; ale nepodařilo se mi to. Nakonec jsem omdlel ...
 
Otevřel jsem oči s úlekem v naprosté tmě. Když ztuhlost přešla, tápaly mé ruce po elektrické svítilně a rozsvítil jsem. Byl jsem zase v Královské komoře, ale dosud jsem byl velmi rozčilen, tak rozechvěn, že jsem vyskočil a vykřikl, přičemž se můj hlas vracel ozvěnou přitlumenými tóny. Ale místo abych pocítil pod svýma nohama podlahu, shledal jsem, že padám do prázdna. Zachránil jsem se jenom tím, že jsem rozpřáhl obě ruce, zachytil se na okraji kamenného bloku a vyšplhal po jeho straně. Pak jsem pochopil, co se stalo. Když jsem vstával, posunul jsem se bezděčně ke druhému konci kamene a mé nohy pak visely nad vykopanou jámou v severozápadním koutě podlahy.
 
Zvedl jsem se a vrátil se do bezpečí, chopil se lampy a vrhl paprsek světla na své hodinky. Sklo bylo na dvou místech prasklé, tam, kde jsem udeřil rukou a zápěstím na stěnu při vyskakování, ale stroj dosud vesele tikal a když jsem pak viděl, kolik je hodin, téměř jsem se zasmál, přes vážnost svého okolí.

Byla totiž přesně dramatická půlnoční hodina, obě ručičky ukazovaly na dvanáctou, o nic více ani o nic méně!